Šel, protože miloval. Člověka, krajinu, zemi. Ježíš z Nazareta, který se teď, právě teď, musí znovu narodit. Cestou sbíral ty, kteří prožili nějakou bolest, i ty, kteří byli pokládáni za jiné. Brzy se kolem něho vytvořil hlouček lidí věřících, že s Ježíšem z Nazareta, který se právě teď musí narodit, budou přijati jako Boží děti, jako údy jeho církve, jako Boží přátelé.

Klíčovým slovem doby adventní je slovo „bděte“. A to i přesto, že by nám všem po tolikeré celoroční únavě, dennodenních námahách a k tomu ještě pár dnů před vánočními svátky bylo asi bližší a milejší slyšet slova „spěte“ nebo „odpočívejte“. Přicházející Kristus nás ale vyzývá k pravému opaku. Bděte.

Svět se proměnil. Nostalgické žehrání po době před-převratové a před-demokratické je zbytečné. Nic nebude už takové jako dřív. A díky Bohu za to. Církev se proměnila, a přece zůstává v jádru stejná. Díky Bohu, že ji Ježíš drží stále nad vodou.

Milí přátelé, prosím, otevřete okna, nadechněte se čerstvého vzduchu a podívejte se na svět, který je venku. Mohl bych i říci: probuďte se! V posledních několika měsících sleduji snahu určitého spektra katolického křesťanstva různého věku, vzdělání a spiritualit o jakousi “restauraci starých poměrů”. Už samotná tato aktivita ukazuje, že se bolestně rodíme do nové situace.

Pozorovala jsem ty dva malé sourozence. Stáli u schodů vedoucích do podchodu ke stanici metra. Čtyřletá holčička vší silou svého drobného tělíčka odtahovala brášku pryč od schodů a prosebně na něj apelovala. „Ne, do pekla ne.“ Tato scéna se přede mnou vynořila před pár dny, kdy na mě z několika stran opět vyskočila temná varování ohledně naší budoucnosti.