Ve svém nedávném článku jsem položil řečnickou otázku, jestli by dnes z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy vyhodili Tomáše Špidlíka, Karla Vránu nebo Vladimíra Boublíka. Z následných reakcí těch, kteří s takovým osobitým pojetím křesťanského vztahu k bližnímu nemají žádné problémy, jsem pochopil, že by podobný osud potkal možná i papeže Františka, kdyby tam působil třeba jen na malý úvazek.

Chtěl bych se vrátit k zážitku z minulého pátku, kdy jsem se ve Staré Boleslavi zúčastnil smírné adorace, diskusního setkání a bohoslužby za oběti sexuálního zneužívání v církvi. Akci vedl biskup Zdenek Wasserbauer. Jelikož jsem se sám s několika oběťmi i pachateli setkal a ten problém mně hodně leží na srdci, chtěl jsem tam nejen být, ale aspoň symbolicky pro ně něco udělat. Rozhodl jsem se pro kající pouť.

Asi každý už někdy slyšel o církvi učící a naslouchající. Tradiční koncept hovoří o tom, že církev, a tedy církev učící, má tuto svoji autoritu a oprávnění od Boha a zároveň ji v průběhu času ověřuje teologickým bádáním a vnitřním duchovním životem.

Tak konečně ten Petráček dostal přes prsty! Konečně můžeme mít my, slušní křesťané, pocit, že nás někdo hájí, že svět stále ještě drží pohromadě a že na každého prevíta nakonec dojde. Nebylo toho už dost?

Málokterý novozákonní obraz vstoupil do obecného povědomí tak jako rčení o perlách házených sviním, takže se na jeho původ musejí lidé vyptávat na webových fórech, protože je nenapadne, že by mohl pocházet z Bible.