Hned zkraje jeden citát: „Biskupové, kteří učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností,“ čteme ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium schválené na II. vatikánském koncilu (čl. 25). 

Na slovenské konzervativní politické pravici jsme v těchto týdnech svědky zajímavých posunů. Dosavadní vůdčí subjekt tohoto proudu, Křesťansko-demokratické hnutí (KDH), prochází od března 2016 zásadními změnami. Tedy od doby, kdy jej potkal v parlamentních volbách stejný ostud jako u nás KDU-ČSL v roce 2010, tj. vypadnutí ze zákonodárného sboru.

Zdá se, že se nyní nacházíme v další dějinné epoše, během níž se v církvi opakuje biblický obraz loďky smítané bouří, v níž spí Kristus. Zdánlivě bez zájmu o její osud. Zdánlivě ignorující paniku, zoufalství a neschopnost posádky. A nakonec všechno utišující a ptající se „palubního personálu“: „Kde je vaše víra?“

V posledním čase narostl počet případů významných katolických hierarchů, včetně kardinálů a arcibiskupů, kteří byli nebo jsou přímo či nepřímo spojováni s různými sexuálními skandály zahrnujícími jednak samotné sexuální zneužívání dospělých, resp. nezletilých osob, ale rovněž také krytí kněží, kteří se zneužívání dopouštěli, případně přechovávání dětské pornografie. 

Uplynulou sezonu pražské Národní divadlo uvedlo nové nastudování Janáčkovy opery „Výlety páně Broučkovy“. A to v inscenačním pojetí, které vzbudilo mezi kritiky rozpaky. Nikoli však kvůli nějaké domnělé či skutečné skandálnosti, nýbrž kvůli komplikované uchopitelnosti a nekoncepčnosti.