V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.

Novou hlavou úřadu pro otázky víry je člověk podle obrazu Svatého otce: misijně orientovaný, ochotný riskovat, upřednostňující dialog před odsuzováním a se sklony dělat věci tak, že nikdo nezůstane lhostejný.

Páté a poslední zasedání Synodální cesty v Německu skončilo 11. března a teď před německými biskupy a aktivními laiky stojí otázka, co dál. Záběr tohoto reformního hnutí není zanedbatelný. Řada pracovních dokumentů byla schválena dvoutřetinovou většinou biskupů i laiků, některé dokonce s 95% většinou, ale biskupové i aktivní laici jsou si vědomi, že dokumenty jsou pouze předpokladem dalšího dialogu – toho nejtěžšího s Římem.

Ve svém prohlášení definujete manželství jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“. S touto formulací, která je v podstatě citací z Občanského zákoníku (§ 655), se ztotožňuji. S ostatními tezemi a myšlenkami vašeho prohlášení se ztotožnit nemohu. Např. tvrdíte, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“. 

Drahý bratře, jako novému prefektu Dikasteria pro nauku víry ti svěřuji úkol, který považuji za velmi cenný. Jeho hlavním cílem je totiž uchovat učení, které vyplývá z víry, abychom ve „svém vztahu ke světu vydávali počet ze své naděje, ale nikoli jako nepřátelé, kteří ukazují prstem a odsuzují“.