Před deseti lety jsem byl při jedné mši sv. přítomen nikoli jako předsedající nebo koncelebrant, ale jako jeden z mnohých. Když jsem přicházel v řadě k přijímání, najednou jsem si všiml námahy kněze udržet v jediné ruce patenu s proměněnými hostiemi a současně kalich s Krví Páně.

Zajímalo by mě, kdo je tak mocný, že přinutil důchodce, arcibiskupa na odpočinku, aby svým titulem kardinála zaštítil žádost do Říma? Jako by ČBK potřebovala získat odpovědi, které jsou obecně známé.

Dopis pěti kardinálů, Brandmüllera, Burkeho, Sandovala Íñigueze, Saraha e Zen Ze-kiuna, papeži, s předloženými pěti otázkami (dubii) na některá teologická témata, je svým způsobem již ověřeným útokem na papeže Františka a lidi jeho spirituálního okruhu.

Ve svém nedávném článku jsem položil řečnickou otázku, jestli by dnes z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy vyhodili Tomáše Špidlíka, Karla Vránu nebo Vladimíra Boublíka. Z následných reakcí těch, kteří s takovým osobitým pojetím křesťanského vztahu k bližnímu nemají žádné problémy, jsem pochopil, že by podobný osud potkal možná i papeže Františka, kdyby tam působil třeba jen na malý úvazek.

Chtěl bych se vrátit k zážitku z minulého pátku, kdy jsem se ve Staré Boleslavi zúčastnil smírné adorace, diskusního setkání a bohoslužby za oběti sexuálního zneužívání v církvi. Akci vedl biskup Zdenek Wasserbauer. Jelikož jsem se sám s několika oběťmi i pachateli setkal a ten problém mně hodně leží na srdci, chtěl jsem tam nejen být, ale aspoň symbolicky pro ně něco udělat. Rozhodl jsem se pro kající pouť.