Nejenom listy apoštola Pavla, ale i evangelia jsou v jistém smyslu žánrem poutnické literatury. Zatímco Pavel urazil na svých misiích tisíce a tisíce kilometrů, evangelisté se jako poutníci motali ve zvláštním, posvátném Božím kruhu, jehož trajektorie je stejně zajímavá jako popis duchovního výstupu na horu, cesta do Říma či přežité ztroskotání.

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné.

V době, kdy se otázka „místa“, „role“ a „spoluzodpovědnosti“ laiků v církvi opět dostává do popředí v souvislosti s voláním po reformě, má přítomnost laiků v teologii prorocký rozměr: nebude jejich větší účast na životě církve znamenat zásadní výzvu pro budování církve zítřka?

V posledních letech jsme byli často konfrontováni se smrtí, nejdřív v souvislosti s covidem, nyní s válkou na Ukrajině. Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat. Tím spíše, když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost a přirozenou součást života. Existují přece mnohem tragičtější ztráty jako smrt dítěte, mladého člověka, životního partnera, živitele rodiny. 

Bůh stvořil celý svět, tedy i národy. Když se však mluvívá o národu – často je to spíš řeč ďábelská, „diabolická“, přemlouvající ke zlu: K pýše na sebe a k nenávisti vůči jiným. Dospěli jsme až tak daleko či spíš klesli tak hluboko, že za „vlastence“ se sami označují příslušníci ultrapravicových xenofobních spolků tak hrdě a tak hlasitě, až se ti ostatní začínají toho slova štítit.