„Uprostřed umírání, pandemie, bezpráví a společenského kolapsu je naděje nedostatkovým zbožím. Dnes znovu zoufale potřebujeme „kamínek naděje“. A tou nejúžasnější ze všech nadějí je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.“ píše ve své knize Naděje navzdory americký teolog, pastor a spisovatel Timothy Keller.

Velikonoce jsou svátky, které v hloubce náboženské zvěsti překonávají všechno, co putujícímu člověku nabídly a nabízejí ostatní dějinná náboženství. V pouhých třech dnech se změní beznaděj tohoto světa v naději. 

Ta kniha je krásná. Kresba na obálce od Richarda Fischera vtiskla autorovi do tváře o něco víc smutku a melancholie, než si zaslouží, ale kniha je krásná. Viděl jsem řadu fotografií, na nichž je katolický kněz, biblista, učitel, salesián a spisovatel Ladislav Heryán nejméně tak krásný jako pasáček ovcí, vyfocený na konci 19. století někde v Provence. 

Individuální zpověď je „rodinné stříbro“ katolické církve. Když se řekne „praktikující katolík“, myslí se tím ten, kdo pravidelně nejen přijímá při mši, ale chodí i ke zpovědi. Dostatek času věnovaného rozjímavému zpytování svědomí před zpovědí usnadňuje ponor do vlastního nitra před Boží tváří. My evangelíci se zpovídáme společně ve shromáždění. Vyhovět přání po zpovědi patří ale také k pracovní náplni evangelického duchovního.

Lidské přestupky se mohou vyznačovat morální nejednoznačností, být matoucí, zvláštní a mnohovýznamové. Představme si skupinu lidí ve stavu nejvyšší nouze a poté mimořádného jednotlivce, který je připraven ji zachránit, ovšem za cenu překročení mezí, za něž se moudrý člověk nevydá…