Je-li mezi českými básníky druhé půle dvacátého věku někdo, jehož dílo se vzpíná k tomu, stát se epopejí národního osudu a plnit tu roli, jakou o generaci dříve hrálo dílo Halasovo a Seifertovo – je to zajisté Karel Šiktanc.

Pojďte se napít trochu vína moudrosti dávných staletí. Je to víno staré. Někomu jeho chuť přijde neobvyklá, cizí, palčivá. Prosím, zkuste to víno chvilku trpělivě poválet po patře. Víno je to z vinice římského básníka Vergilia…

Uslyšíte dnes slovo tvrdé a drsné. Ale na slova měkká a hladivá si můžete dojít celkem kamkoli. Budu se jen snažit o to, aby to bylo slovo správně vystihující stará slova: slova Bible, a to i slova samotného Ježíše; a slova řeckých básníků, a to i slova jednoho z nejtragičtějších hrdinů Řecka, totiž Oidipa. 

Bratři a sestry, přátelé i nepřátelé, katolíci i evangelíci, něcisté i ateisté, cisáci i tranďáci a vůbec všechny bytosti, vítejte v Nekostele! Nekostel je i není kostel; toto bude i nebude kázání; a toto „ano i ne“, „tady i tam“, bude i naším dnešním tématem: Domov a „nedomov“ čili exil, čili též: Dvojí domov.

Vizuálně i zvukově tvoří Svatopluk Karásek jeden z emblémů undergroundu: Obraz mohutného zarostlého chlapíka s kytarou, zvuk neškoleného a jen velmi přibližně intonujícího hlasu a jen velmi přibližně naladěné kytary.