Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné.

Bůh stvořil celý svět, tedy i národy. Když se však mluvívá o národu – často je to spíš řeč ďábelská, „diabolická“, přemlouvající ke zlu: K pýše na sebe a k nenávisti vůči jiným. Dospěli jsme až tak daleko či spíš klesli tak hluboko, že za „vlastence“ se sami označují příslušníci ultrapravicových xenofobních spolků tak hrdě a tak hlasitě, až se ti ostatní začínají toho slova štítit.

Není snad žádný pojem, který by byl v křesťanském prostředí užíván s větší samozřejmostí, než je právě rodina. Jenže všechno to křesťanské vyučování a kazatelství, o publicistice a politice nemluvě, se tváří nevědět a nevidět, že Ježíš dává zcela jinou odpověď.

Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje.