Vydání knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 vyvolalo obnovený zájem o životní osudy kněze královéhradecké diecéze úzce spojeného s Vysočinou P. Josefa Toufara (1902–1950). Díky ní  se ukázala jeho lidská a kněžská osobnost, která dosud stála ve stínu událostí závěru jeho života, kdy byl v důsledku mimořádných úkazů v kostele v Číhošti odvlečen komunistickou státní bezpečností a následkem čtyř týdnů výslechů v podzemí valdické kartouzy umírá ve svých 47 letech v sanatoriu v Praze při marném pokusu lékařů zachránit jeho život pro připravovaný politický monstrproces. 

Naším záměrem bylo přispět k diskuzi, po níž se i ze strany arcibiskupství volá. Naše debaty vzbudily zájem, což se projevilo jak účastí a zapojením těch, kdo přišli přímo k nám do sálu, tak i těch, kdo sledují záznamy debat na sociálních sítích. Byli mezi nimi i přímo zainteresovaní, kněží a členové farních rad. Účast na obou debatách, ovšem především na druhé z nich, mě vede k zamyšlení ani ne tak nad finančními ukazateli a ekonomickými strategie, jakkoli jsou velmi důležité, ale spíše nad východisky a celkovým rámcem nastolené problematiky. 

Zdá se mi, že skupina, která mezi zneužívanými zůstává stále nepovšimnuta, jsou křesťané, kteří uvnitř svých společenství čelí nevšímavosti a spiritualizaci fyzického a psychického násilí, ke kterému dochází kvůli stagnujícímu církevnímu učení, příp. jeho špatné interpretaci.

Na setkání už víc než rok a půl láká pěkná grafika, pochválit by zasloužila také celá komunikační strategie na sociálních sítích. Jenže líbivá fasáda není všechno a obléknout slušivé triko nebo mikinu s potiskem v barvách setkání sice potěší, ale nenaplní.

Jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem je z mnoha důvodů velkým překvapením, které asi málokdo předpokládal. Nenadálá volba klade mnoho otázek, například: jak dlouho se vlastně nástupce Dominika Duky hledal a kolik neúspěšných kol tzv. terna předcházelo finálnímu rozhodnutí?