Dlouho jsem přemýšlel, jaké přirovnání použít k současné situaci v katolické církvi v České republice. Nakonec mě napadlo, že je to vlastně taková obří bárka. Obrovská loď. Pluje po mořích už poměrně dlouho.

Něco málo z vnitrocírkevního dění občas probublá i do širšího prostoru české společnosti. Bohužel to většinou nejsou radostné zprávy. Církev je nejen svatá a věčná, je to také lidská instituce. To samo o sobě přináší problémy. Podobné problémy, které se v nějaké míře vyskytují u všech lidských institucí. I v církvi například fungují mechanismy ochrany vlastní skupiny a její obrany před vnějším světem.

Celý den (15. února)  se v ČT připomíná odvolání Marka Váchy z Akademické farnosti v Praze. Neviděl jsem zmíněný pořad, který byl důvodem, ani prezentaci dopisu divačky Noe. Popíšu svůj pohled na věc, jak jsem ji z několika různých vyjádření pochopil.

Chci se s vámi vrátit k poslednímu zasedání synody a jejímu závěrečnému dokumentu. Ten nás hned na začátku ujišťuje, že Synodální cesta již přinesla první plody, jsme ale teprve na jejím křehkém začátku. Stačí hloupé slovo nebo autoritativní rozhodnutí, a celá ta cesta by se mohla zase uzavřít.

V papežově požehnání Urbi et Orbi, jež bylo úzce propojeno s otevřením Bran Jubilejního roku 2025, jehož tématem je naděje, zazněla slova, která podle mého mínění nejlépe vyjadřují smysl duchovní revoluce, o níž se František snaží.