Stejně jako papež František i objekty Martina Skalického nám pomáhají najít krásu v tom, co je vyhozené, poškozené, nepotřebné, protože i to patří do řádu Božího stvoření, protože právě tam lze najít něco hluboce pravdivého a autentického, skutečně krásného na rozdíl od „krásných“ vyhlazených a nablýskaných věcí, kterými máme sklon se obklopovat.

Skončená římská synoda o synodalitě přinesla řadu impulsů, které budou postupně analyzovány. Jedním z klíčových témat je sebepojetí církve jako periferie, které vyžaduje přehodnocení některých mocenských struktur a představ o tom, jakou roli by ve společnosti měla hrát.

O tom, že láska prochází žaludkem a že společné jídlo s blízkými a přáteli dělá člověka obyčejně šťastným, jistě nepochybuje ten, kdo tohle ve svém životě prožívá. Souhlasím s hercem Jiřím Sovákem, který jednou řekl, že „žrádlo je druhá Bílá hora českého národa“.

Knížky o svaté Terezii z Lisieux patří ve světě k nejvyhledávanějším. Je jí zasvěcena spousta kostelů a oratorií napříč kontinenty, kde si ji lidé dané kultury, jazyka a symbolické mapy předělali tak trochu k obrazu svému.

Samé geografické názvy: Frygie, Galacie, Mysie, Bythinie, Troada, Samothráké, Neapol, Filipy, Makedonie. Co nám to ta Bible dělá? Už zase, jako tolikrát, v pár verších tolik geografických názvů. Máme číst Bibli s historickým atlasem v ruce?