Rozpor mezi naukou a životní realitou je vnímán delší dobu, proto je třeba klást důraz na dialog. Synodální cesta jako duchovní proces pomůže vyslat silné znamení církve směrem k veřejnosti. Zájem o tento vnitrocírkevní proces je obrovský.

Od první smutné nepřiměřenosti, související s úmrtím Karla Gotta, jsme – zdá se – ochráněni. Nebudeme dávat dělovou ránu při státním pohřbu. Místo toho se chystá veřejné rozloučení na Žofíně a zádušní mše pouze pro zvané v Katedrále. A právě s touto druhou událostí bychom měli mít ještě větší problém, než s populistickým nápadem uspořádat zpěvákovi státní pohřeb.

Ptáčník nabarvil ptáčeti křídla a vypustil jej zpátky na svobodu. Ptáček se chtěl vrátit zpátky do svého hejna, ale ostatní ptáci ho kvůli jeho odlišnosti uklovali. Ptáčník pozoruje marný boj a pak s uspokojením prohlíží krvavé rány na drobném tělíčku. Nabarvené ptáče je symbolem odlišnosti, která nemá šanci přežít. Takovýmto nabarveným ptáčetem je i malý kluk, hlavní protagonista románu Jerzy Kosińského.

Jak často se dnes v rodině bavíme o drobné práci kněze či jeptišky, když připravuje někoho ke svátostem? Kdy se veřejně bavíme o samotě kněze, který sice má celou farnost, ale nemá věrné srdce manželky/manžela, kterému nemůže své radosti a starosti svěřit.  Přesto se nám kněží a sestry snaží sloužit.

Jistý církevní hodnostář nedávno dospěl k názoru, že stoupence práv různých sexuálních menšin už začali podporovat i satanisté. To je dost odvážná myšlenka, protože zatím se na všelijakých akcích hrdosti objevovali politici, umělci, akademici, studenti, matky a otcové rodin a jiné asociální živly, ale o satanistech nebyla zatím řeč.