V době protirodinných tlaků a uvolněné sexuální morálky přicházejí křesťané s mnoha iniciativami, které mají před tímto hrozivým kulturním trendem ochránit společenství církve. Jednou z nejvlivnějších osobností na tomto poli je v současné době Američan James Michael Cecy.

Téměř celý svůj život strávil Vrána v italském exilu (1945–1992), aby se po revoluci vrátil do vlasti, která se za poválečných pětačtyřicet let dramaticky proměnila. V Itálii, ve svém adoptivním domově, studoval, bádal, psal, sloužil, pomáhal, organizoval a věřil. A třebaže šel jako člověk manažersky velmi schopný od práce k práci, od díla k dílu, zanechal zřetelný otisk i ve filosofickém tázání.

Náboženská svoboda v Norsku se zdá být ohrožena ve jménu „nejvyššího zájmu dítěte“. Zní to orwellovsky, ale taková se dnes zdá být praxe v dnešním Norsku. Křesťanské rodině manželů Mariuse a Ruth Bodnariu, hlásícím se k letniční větvi evangelikálního křesťanství, bylo Barnevernetem odebráno jejich pět dětí.

Felix Maria Davídek byl mnohými považován za génia, jinými za duševně chorého, dalšími za duševně chorého génia. Davídek byl bezesporu osobností rozporuplnou, vynikal vysokou inteligencí, ale také povahovými zvláštnostmi, pro které nebylo snadné hodnotit jej jednoznačně pozitivně.

Keď som prvý raz videl Bergólia, vo chvíli keď sa stal pápežom Františkom, ako vstúpil na balkón nad Námestím svätého Petra a čakajúci zástup oslovil: „Bon giorno“ a potom  zhromaždených poprosil  aby ho požehnali, vravel som si: „Koho mi ten človek, pripomína, kde som už takého človeka videl?“ Vtom mi to doplo... Jasné! Celkom ako António. Ten človek plný čírej ľudskosti mi pripomína Tónka Srholca.