Nový titul Lenky Karfíkové, zabývající se úvahami sv. Řehoře z Nyssy, sv. Basila z Caesareje, sv. Augustina, Petra Abélarda a mnoha jiných, je čtením, které by vás mohlo potěšit a posunout dál. Filosofie obou Kappadočanů a svatého Augustina je srostlá s každodenním životem, z něhož si vypůjčuje mnohé obrazy, formy a příměry.

Kardinála Vlka jsem poznal v devadesátých letech, kdy byl pražským arcibiskupem a předsedou České biskupské konference (1993-2000). Jako primas římskokatolické církve v ČR se čas od času objevoval na setkáních Ekumenické rady církví. Po nějaké době jsem si všiml, že jeho vztah k ekumenické spolupráci s jinými denominacemi je velmi pozitivní a vřelý.

Při své práci se setkává s lidmi různých světonázorů, vyznání a osudů a jako málokdo jiný je tvůrcem veřejné rozpravy nejen nad historickými tématy. Kniha, slovo, jazyk a řeč jsou, řečeno spolu s biblí, jeho každodenním chlebem vezdejším. Položili jsme mu několik otázek, jejichž odpovědi jistě zaujmou nejen čtenáře křesťanské duchovní orientace.

Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítnul používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu.

Kolem Miloslava Vlka, kardinála a emeritního pražského arcibiskupa bylo vždycky plno lidí, kteří ho pokládali za sobě blízkého. Mnozí z nich jistě budou rovněž svědčit o tom, jak se „Míla“ zapsal do jejich paměti a srdcí. Proto si rozhodně nečiním nárok, že těch několik následujících zastavení na naší společné cestě, která trvala přes 32 let, je nějakou jeho reprezentativní charakteristikou. Je to mnohem spíš poděkování  muži, kterému jsem vždy byl rád k službám.