Na svůj komentář v rámci vysílání České televize jsem si připravoval faktografické podklady z mnoha zdrojů, mimo jiné i ty, které se týkaly velkého shromáždění našich věřících před osmdesáti lety, jež bylo spojeno také s velkou eucharistickou adorací.

Marťan působí jako „obyčejný“ film. Je tak obyčejný, až je pozoruhodný. Pokusím se vysvětlit, jak to vlastně myslím. Marťan by mohl být akčním filmem. A skutečně akční je, ale člověk by skoro řekl, že tak nějak cudně. Ve filmu chybí jakékoli moralizování. A to přesto, že líčí celou řadu důležitých rozhodnutí, která mají morální dosah.

Oceňuji klidný tón reakce pana kardinála Dominika Duky a čas, který jí při svém pracovním zatížení věnoval. Rovněž oceňuji, že přijal několik mých poznámek k televiznímu přenosu hlavní bohoslužby Národního eucharistického kongresu v Brně jako zamýšlený příspěvek k reflexi působení katolické církve v České republice a představil svůj pohled na věc. Nemám v úmyslu zabředat do nekonečné výměny názorů prostřednictvím médií, přesto si dovolím zareagovat.

Zasedání synody o rodině zakončilo vystoupení papeže, který mimo jiné řekl: "Zkušenost synody nám také umožnila pochopit, že pravými obránci nauky nejsou ti, kdo brání literu, ale ducha; nikoli ideje, ale člověka; nikoli formulace, nýbrž nezaslouženost Boží lásky a Božího odpuštění."

Magazín Christnet přinesl 19. října článek evangelického teologa Martina Vaňáče s názvem „Několik poznámek k Národnímu eucharistickému kongresu“. Nepochybuji, že se snaží o seriozní zamyšlení, vždyť připomíná, že osobně se celé události neúčastnil. Chtěl bych použít některé jeho náměty spíš jako odrazový můstek k poznámkám vlastním, nejde tedy o polemiku, ale jakési glosování a pohled z dalšího úhlu.