Papež František včera odsloužil svou první mši na Kubě na havanském náměstí Revoluce, v politickém centru země, jemuž vévodí portréty Ernesta Che Guevary a dalších symbolů komunistické revoluce. Spolu s účastníky mše, kterých bylo podle odhadu Radia Vatikán až půl milionu, papeže vítal i obří plakát Ježíše Krista.

Mohlo by se zdát, že už není možné sdělit něco nového. Faktograficky možná opravdu ne. Avšak literární debut Romany Křenkové Peřiny a chléb zřetelně vybočuje z řady obvyklých svědectví, a to nejen stupněm své autenticity, ale i existenciálním rozměrem. Autorka vládne jazykem a vypravěčským uměním, čímž své čtenáře přímo vtahuje proti proudu času do období zvaného normalizace a vede ho k zamyšlení, které tuto epochu přesahuje.

„Dokážeme po čtrnácti letech ještě věřit, že jsme opravdu zažili 11. září? Nebyl to všechno jenom sen?“ ptá se na stránkách nejstaršího amerického magazínu Nation blogger Tom Engelhardt, autor alternativních webových stránek tomdispatch.com, které provozuje od listopadu 2001.

V tomto článku nebudu psát o tom, co bych si přál. Chci psát o tom, co s největší pravděpodobností přijde, a o tom, jak se máme v nastalé situaci zachovat. Tedy nejprve, co přijde. Příliv uprchlíků do Evropy bude trvat minimálně několik let a výrazně změní život v Evropě. Netroufnu si podrobně popisovat jak, protože to dnes nikdo neví. Migrace do Evropy však je a zůstane realitou a nezastaví se.

„V jednom kostele straší a jsou tam duchové farníků," oznámil mi jeden můj známý, kterého jsem nedávno potkal. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval a vyhrkl jsem: „Kde?“ domnívaje se, že si ze mě dělá blázny. „Tys je viděl?“ opáčil jsem a doufal jsem, že jej tou otázkou přivedu do úzkých. „No, viděl a když budeš chtít, uvidíš je také. Zajeď se podívat do Lukové u Manětína, stojí tam starý kostel, který drží pohromadě snad jen silou vůle a omítkou."