Člověk křesťanské víry, probuzený ve svém myšlení a činech, by měl, tak jako Ježíš, stát na straně utlačovaných, chudých a vyděděných, a tedy na straně oběti, která se v mnoha případech nemůže a ani neumí efektivně bránit a ubránit.

Dan Drápal (Christnet 3. 1. 2015) ve své polemice s mým článkem v Lidových novinách (20. 12. 2014) otevřel několik témat, kterými se nemohu zabývat najednou. Kdybych se o to pokusil, zřejmě bych si představil článek tak rozsáhlý, že by se mi do něj nechtělo. Zkusím tedy vybrat aspoň část za celek.

Tři dny před slavností Narození Páně se papež František sešel se svými spolupracovníky z římské kurie na tradičním předvánočním setkání. Tentokrát to však nebyla obvyklá formální výměna blahopřání k nadcházejícím svátkům. Papež využil setkání ke kritickému hodnocení jednání těchto vysokých činitelů církve.

Zatímco čeští věřící mohli být nedávno svědky životaschopnosti křesťanství během pražského setkání Taizé, zatímco papež František se pokouší nabídnout světu tvář otevřené církve, která je autentickým „domem Otce“, na Slovensku katolická církev postupně své brány zavírá.

Není mnoho stimulů, které by dokázaly motivovat Klimeše k tomu, aby se naučil hebrejská písmenka. Nicméně narazil jsem na knihu francouzského teologa Tresmontanta, která mě vyvedla z omylu. Tresmontant tvrdí a podle mě přesvědčivě obhajuje myšlenku, že evangelia nebyla původně napsaná řecky, ale to, co máme, je dost kostrbatý překlad z hebrejských originálů, které se ztratily.