Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.

Když se ohlédnu nazpět, tak se mi osmdesátá léta jeví jako zlatá léta evangelizace. Evangelium tehdy v podstatě nemělo konkurenci. Nejvážnější konkurencí byli tehdy Svědkové Jehovovi. V komunismus prakticky nikdo nevěřil – pro přemýšlivé lidi nebyl alternativou.

Když sv. Jan Pavel II. v reakci na ideově-politický kurz EU konstatoval, že máme co do činění s novou, skrytější a zákeřnější ideologií Zla, která staví lidská práva proti člověku, neudělalo to velký dojem ani na katolíky. Když Benedikt XVI. v téže souvislosti mluvil o diktatuře relativismu a sebenenávisti Západu, nejhlučněji mezi českými intelektuály reagoval neomarxistům blízký V. Bělohradský. Ten ve stylu potrefené husy ujišťoval, že není vlastencem Západu, protože nezná v dějinách větší katastrofu, než je existence heterosexuálního bílého muže.

V tomto článku otevíráme širší téma vztahu katolické církve k přírodním vědám. Zaměříme se na sedm zajímavých osobností, které dokázaly spojit roli špičkového přírodovědce a kněze a lidské poznání světa významným způsobem rozšířit.

Předesílám, že na detektivky si příliš nepotrpím.  Avšak tento žánr tak docela nezavrhuji, je pár příběhů, které mě zaujmou. Knihu Michala Sýkory jsem původně nechala bez povšimnutí, ale film Případ pro exorcistu mě zaujal. Snad proto, že napínavý příběh  nese stopy Sherlocka Holmese. To je ještě více patrné v samotné literární předloze, jak jsem se dodatečně přesvědčila.