Měsíc říjen už patří podzimu, ale záhony ještě bývají plné růží. Dosud jsou svěží, nepřešlé ranními mrazíky, a když se z mlhy vyloupne chladné ráno, vydechují vzpomínky na léto, na svůj čas, čas růží. A připomínají nám ještě něco: do podzimu vstupujerme spolu s Terezkou z Lisieux, a ta přece slíbila, že z nebe bude házet dolů na zem růže. Šťastnou náhodou (je to ale opravdu jen náhoda?) slaví svůj svátek prvního října.

Veronika Čepelková, zakladatelka a vedoucí královéhradeckého Diecézního centra pro seniory,  je zastupitelkou v Týništi nad Orlicí a v nadcházejících parlamentních volbách kandiduje za KDU-ČSL v Královéhradeckém kraji.

Mnozí reflektovali ve svých textech slova, jež pronesl Dominik kardinál Duka ve Staré Boleslavi, mnozí se vyjádřili k přímluvám. Jedni kvitují s povděkem, že se někdo nebojí konečně nazvat věci pravými jmény - skoro by jeden řekl, že být nekorektní, až urážlivý, je synonymem racionality a neohroženosti - druzí jsou naopak znepokojeni nejen posledními slovy a činy Arcibiskupství, ale dlouhodobým vývojem české církve, který, jak se zdá, nekoresponduje s činy a slovy náměstka Kristova na zemi, římského biskupa Františka. S nadcházejícími volbami vše nabírá na obrátkách, hledání spojenců dostupuje vrcholu.

Česko je zvláštní země. Lidé se tady bouří proti odstranění křížů z řeckých chrámů v reklamách Lidlu a současně jásají nad zákazem nošení hidžábu ve škole. Přitom obě tyto kauzy vycházejí z identického principu. 

Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.