Ke svým prvním skutečným volbám jsem se dostal krátce před svým čtyřicátým rokem. Od té doby jsem žádné nevynechal. S výjimkou dvou nebo tří voleb senátních ale vždycky dopadly úplně jinak, než bych si přál. Uspěly v nich vždy ty strany, které bych si já za své reprezentanty rozhodně nevybral. Tak tomu bylo pochopitelně i tentokrát.

Po právě skončených volbách, v nichž se nemalý díl spoluobčanů včetně některých nikoliv bezejmenných křesťanů netajil podporou proti-evropských, proti-muslimských, proti-imigračních, homofobních a k totalitě namířených stran, vyvstává otázka, co z idejí svobodného republikánského státu a demokratického zřízení ještě zbývá a co pro křesťany, zvláště ty katolické, demokracie vůbec znamená.

V pondělí 23.října si Pán života a smrti zavolal k sobě Františka Beneše, saleziánského kněze. Dvacet šest let pečoval o farnost v Litomyšli. Píšu-li za Litomyšlské, tak jsme v něm měli duchovního otce věřících i nevěřících. A píšu to i osobně. V posledních třech letech, vlastně od začátku mého působení v Litomyšli (jako kazatele Církve bratrské, pozn. red.), jsme stávali vedle sebe jako bratři.

Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit  kritiku papežových názorů rozhodně zastal. 

Skutečnost, že se v Církvi v posledních několika desetiletích vyvinulo ideové napětí mezi dvěma směry chápání křesťanské morálky a věrouky, se stává čím dál více všeobecně známou skutečností. Jeden z obou směrů bývá chakterizován jako „konzervativní“, jemu konkurující směr „progresivní“. Názvy nejsou zřejmě zcela výstižné, ale na jménech tak dalece nezáleží. Důležité je, co se jimi rozumí. ..