Při zprávách o útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži mě napadala řada věcí. Vedle mnohého jsem se zamýšlel také nad svobodou a zodpovědností. Vzpomněl jsem si na myšlenku slavného psychiatra Viktora Emila Frankla, který přišel s myšlenkou, že vedle sochy svobody na východním pobřeží by měla existovat také socha zodpovědnosti na pobřeží západním.

Násilí spáchané teroristy v Paříži a okolí vyvolalo bouřlivé reakce mnoha lidí působících ve veřejném prostoru. Ačkoliv stále nemáme mnoho věrohodných informací o násilnících a jejich motivaci, média jejich činy spojují s teroristickými skupinami, které jsou označovány za islamistické. Vyrojila se proto celá řada komentářů odsuzujících nejen spáchané činy, ale také islám, muslimy či náboženství obecně. Takový postup považuji za značně problematický.

Na teroristické útoky v Paříži reagovali protestními shromážděními i muslimové žijící v Česku, kteří se sešli v Praze a Plzni. V prohlášeních útoky odsoudili a vyjádřili soustrast pozůstalým rodinám.

Když se stane v moderním světě tak strašná věc, jaká se stala v Paříži, pak je svět pochopitelně plný zmatku. Televize pokrývá zpravodajsky zadržování rukojmí, útěky teroristů a smutek postižených. Ale pro mne se nepochopitelnou jeví horečnatá snaha přiblížit naprosto vše jako v přímém přenosu.

Velká část komentářů k pontifikátu papeže Františka směřuje k zdůraznění sociálního rozměru. Je ale třeba říci, že toto slovo je třeba správně chápat a nenazírat prismatem socialismu a kolektivismu. František je totiž důsledně antropologický a zdůrazňuje člověka jako takového.