Nezávislá a otevřená publicistika o víře, církvi a společnosti vzniká jen díky podpoře čtenářů. Přidejte se k nim a pomozte nám Christnet.eu dál rozvíjet.
Jednorázový nebo pravidelný příspěvek podle vašich možností nám umožní připravovat další obsah.
Bob Dylan (*1941), snad nejvýznamnější představitel celé populární hudby, vydává své desky už padesát let. Dne 10. září 2012 vyšlo jeho již pětatřicáté studiové album „Tempest“ (Bouře). Pro křesťanské posluchače může být poslech písní z tohoto alba zážitkem nejen uměleckým, ale i duchovním. 
Oblíbené knihy C. S. Lewise 
Apokryf se nikdy nedá posuzovat očima víry. Musí se brát jako svébytný literární útvar, jehož autor nechal zapracovat svou představivost. To se týká jak apokryfních evangelií, kde se to jen hemží zázraky, tak i soudobých apokryfních románů, které se naopak snaží jakoukoli vyšší moc důsledně eliminovat. A tak nepřekvapí snaha Lenky Procházkové redukovat Ježíše jen na člověka. Její umělecký záměr není ani nový, ani originální. Uchopila ho ovšem střízlivěji a poctivěji než Dan Brown ve své Šifře Mistra Leonarda. Lenka Procházková se nehoní za senzací, nesnaží se o jakousi detektivku všech věků. Sama svůj úmysl charakterizuje slovy: „Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem.“ 
Po dlouhá staletí bylo takzvané Turínské plátno považováno svými příznivci za pohřební roucho Ježíše Krista, a svými kritiky za jeden z nejdokonalejších podvodů v dějinách křesťanství. Papežové, knížata i prostí poutníci už sedm století putují k této relikvii, aby ji uctili, zatímco vědci se ze všech sil snaží dokázat, že jde o falzum. Nyní přichází s novou teorií badatel z univerzity v Cambridge, který vydal knihu nazvanou Znamení. Čtyřicetiletý Thomas de Wesselow v ní prezentuje novou hypotézu, podle níž plátno skutečně nese otisk události vzkříšení, která je společně s ukřižováním v centru křesťanské víry.
Hlavním motivem, který se prolíná všemi otázkami, komentáři i hlasováním, je podle mého názoru pojetí jednoty v církvi a jednoty církve. Žádoucí jednota, jak její pojetí v dokumentu vnímám, se blíží jednolitosti a možná až uniformitě v jednotlivostech. Z dikce dokumentu se dá vycítit obava ze všeho, co by takto chápanou jednotu mohlo narušit.
Mluvíme-li v církvi o „klerikalismu zdola“, musíme si přiznat, že velkou měrou ho živíme my ženy. Nejen proto, že tvoříme většinu v živé farnosti, nebo proto, že většina žen v katolické církvi je spokojená a změny nežádá. Klerikalismus často bezděčně podporují i ženy s ambicí vymanit se ze zajetých struktur.