S blížícími se Vánoci znovuožívají i vánoční legendy. A není nic špatného být s dětmi nebo vnuky u „jesliček“ a nechávat se společně s nimi okouzlit představami o Betlémě, hvězdě, pastýřích a mudrcích.

V atmosféře, která prostupuje společností i církví, slyším od řady lidí, kterých si vážím a které mám rád, že už na nic nečekají a že nic nového, velkého a krásného nepřijde.

Velmi pomalu dochází v posledních letech, a to i za přispění papeže Františka, k rehabilitaci myšlení a díla francouzského přírodovědce a katolického kněze (1881–1955), proti kterému nejvíc vystupovali ti, jejichž znalosti v jím rozvíjených oborech neprošly žádnou dialogickou oponenturou a byly z větší části zaměřeny ideologicky.

Smrt je v posledních letech v našem světě přítomná bez krásy a poezie. Peklo i očistec se z posmrtných dálek přiblížily, vstoupily do našeho světa v podobě pandemií a válek. Úlohou křesťanů dnes není prodávat odpustky, ale vnášet do pekel našeho světa kus nebe – to znamená lásky, říká v dušičkovém kázání Tomáš Halík.

Ježíšův vykupitelský příběh je charakteristický jednou klíčovou skutečností: Ježíš se nikdy anebo skoro nikdy nedívá do minulosti. Není fascinován tím, co bylo, ale tím, co se děje a co už přichází.