V březnu byl v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích v prostoru dosti protáhlého polygonálního kněžiště instalován a požehnán soubor šesti velkých tapiserií slovinského jezuitského teologa, výtvarníka a spisovatele Marka I. Rupnika. Škoda, že instalace není v celé lodi kostela. Zdá se mi, že Rupnikovy tapiserie trpí nejen svým umístěním, ale i tím, jakým způsobem přišly k té části Božího lidu, který se tam, na jihu Čech, shromažďuje.

Pod názvem Bílá Voda vychází v dubnu nový román Kateřiny Tučkové. Jeho hlavním tématem je život a perzekuce řeholnic v době komunismu. Při příležitosti vydání knihy autorka poskytla několik rozhovorů, které se netýkaly jen okolností vzniku knihy, ale především duchovního hledání samotné spisovatelky v prostoru současné české katolické církve.

Ujgurka Gülbahar Haitiwaji původně zamýšlela zveřejnit svůj příběh pod pseudonymem. Váhala, protože si uvědomovala přesvědčivost autentického svědectví s odkrytou identitou, na druhé straně po všem, co prožila, se obávala msty ze strany čínských úřadů. Gülbahar patří velký dík a obdiv za odvahu, se kterou odhalila praktiky v táborech.

Dunu předcházela pověst jednoho z nejočekávanějších filmů letošního roku. Je natočený podle stejnojmenného románu Franka Herberta. Rozsáhlý mnohovrstevný příběh odehrávající se v galaktických sférách technologicky vyspělé civilizace říznuté feudálním způsobem vládnutí doprovázela pověst nezfilmovatelného díla.

Film Klér je bezesporu kontroverzní, ovšem v tom smyslu, že nikoho nenechá lhostejným. Nejde o proticírkevní pamflet. Režisér Wojciech Smarzowski se sice deklaruje jako ateista, ovšem přesnější označení by bylo „sekulární humanista“: na rozdíl od představitelů „nového ateismu“ není militantní. A právě proto postavy jeho hrdinů ani nemohou být vysloveně černé nebo bílé.