Papež dovolil ženám ministrovat. Pod tímto titulkem média nejčastěji oznamovala vydání dokumentu Spiritus Domini papeže Františka. Z katolického prostředí pak následovala vysvětlující reakce poukazující na rozdíl mezi ministrováním a akolytátem s tím, že to stejně pro nás nemá žádný význam, jelikož ženy už dávno ministrují a vlastně u nás je všechno vyřešené. Můžeme si položit otázku, zda je změna vůbec k něčemu potřebná, anebo naopak provokativně podle vzoru Járy Cimrmana: „Není to příliš málo, Antone Pavloviči?“

Pandemie Covid-19 znovu oživila debatu o nepodmíněném základním příjmu (NZP). Koncept NZP navrhuje, aby každý dostával bez jakýchkoli podmínek určitou částku jako základ pro živobytí. Ta myšlenka není nijak nová. Papež František se už od začátku svého pontifikátu jednoznačně staví na stranu lidí, jejichž důstojnost je ohrožena chudobou, vyloučením, ponížením nebo nedostatkem možnosti zlepšit svou životní situaci.

Kněží jako otcové? V římsko-katolické církvi se s tím nepočítá – ale přesto se to stává. Kněžské děti to nemají jednoduché, jejich postavení je zapeklité. Už proto, že pro mnohá fakta není k dispozici spolehlivá databáze.

Rok 2020 proměnil mnohé z toho, na co jsme byli v běžném provozu našeho života - ať již náboženského, společenského nebo občanského - zvyklí. Rád bych proto nabídl pět krátkých bodů k určité reflexi a zamyšlení se nad změnami nebo strukturami myšlení, které musíme odložit, pokud chceme vstoupit do světa skutečně s adekvátní eklesiologickou reflexí.

V této koronavirové době se nás ochrana života každého člověka mimořádně dotýká, přičemž paradoxně můžeme slyšet mnoho výroků proti životu. Jedná se o široké spektrum názorů, jejichž sjednocujícím motivem je znevažování těch, kdo projevují obavy o život. Rozhodně nemíním adorovat všechna opatření, která jsme již zažili, jejich průběžné nařizování a rušení, často značně poznamenaná populismem namísto logiky věci.  Odvaha ale není lehkomyslnost.