Léto je zvláštní čas. Těšíme se na něj celý rok a je nám líto, že příliš rychle ubíhá. Je pozoruhodné, že právě léto vnímáme jako vyvrcholení celého roku. Šestého srpna jsme oslavili svátek Proměnění Páně. Na první pohled trochu zvláštní; jak známo, zprávu o této události přináší evangelium druhé neděle postní. Svátek ale připadá do období vrcholícího léta. Má to ovšem svou logiku – vždyť právě léto je obdobím putování, poznávání a setkávání nejen s lidmi, ale i s Bohem.

Existuje vážné riziko, že papež František ztrácí podporu lidí, kteří by rádi viděli, že uspěl a uchránil církev před pádem do rukou těch, kteří se rozhodně postavili proti změnám. Je to důležitý okamžik, protože třiaosmdesátiletý muž naznačuje, že si uvědomuje, že mnoho z těch, kteří nejsilněji věřili v jeho úsilí ve věci církevní reformy, začíná ztrácet iluze.

V parafrázi na proroka Joela vybízejícího k roztržení svých srdcí, a nikoliv oděvů (Jl 2,13), je možné vybídnout k otevření očí, a nikoliv jen kostelů. Určitě není dobré, aby všechny kostely zůstaly zavřené, zvláště o Velikonocích. Otevřené kostely bez bohoslužeb nabízejí prostor k zastavení v modlitbě a též v hledání Kristovy tváře v našich bližních, ve všech trpících, zmítaných obavami o budoucnost.

Když jsme o víkendu mluvili při jídle o tom, že v neděli „nepůjdeme do kostela“, babička, které bude v květnu osmdesát osm let, prohlásila, že za svůj život nepamatuje, že by byly zakázány bohoslužby a kostely zavřeny. Církevní společenství se ocitla během jednoho týdne v izolaci. 

Prožíváme mimořádnou postní dobu. Stylovou, jak říká Marie Kolářová. Takovou jsme ještě nezažili. Nedovedeme si představit, jak dlouho bude trvat, jak budeme chodit do práce, jaké bude léto, zda bude vůbec nějaká dovolená a jestli se něco změní během podzimu. Slavení Velikonoc se posouvá na neurčito, nejspíš do příštího jara.