Mohlo by se zdát, že příběh proroka Jonáše je v mnoha ohledech jasný a přímočarý a nelze k němu už říct cokoliv nového. Má hlavního hrdinu, zápletku, drama a vyvrcholení. Ostatně této zdánlivé jednoduchosti někdy odpovídají i některé exegeze, v nichž všechno vypadá jako dokonale a logicky odehraná šachová partie.

Na jednu stranu se pomlka od poslední salvátorské umělecké intervence – tři roky – zdá malá. Na druhou stranu je docela velká, ba podstatná. A o tom bych vám rád řekl pár slov.

Když se před deseti (v roce 1998) na pracovních stolech teologů i filosofů objevila encyklika Fides et Ratio, řada tvrzení překvapila svou novostí a představovala radikální posun oproti encyklice Aeterni Patris (1879) v pořadí poslední stejného druhu. Položím tedy otázku : Jak je tomu dnes s přijetím takové originality? Můžeme a máme se ve vztahu k moderní kultuře spokojit s blahosklonností nebo jsou i křesťané povoláni k určité performanc?

Rád bych pohovořil o liturgické obnově, nikoli pouze o reformě či revizi liturgie. Jejich vzájemné odlišení je velmi důležité. Zatímco reforma či revize se týká zejména liturgických textů a rubrik, cílem obnovy je proměna celého liturgického života společenství a jeho zbožnosti. Na základě mých zkušeností se domnívám, že liturgická reforma tvoří často pouze velmi tenkou, novou dýhovou vrstvu, která zakrývá přetrvávající starou liturgickou zbožnost.

Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.