Dítě není vyňato ven po kouscích, ale umírá pomalu, protože jsou zastaveny vitální pochody. Kromě tělesných utrpení matky, je třeba mít na paměti i její psychické utrpení, že musí 24-48 hodin žít s vlastním dítětem, jež pomalu umírá v jejím lůně.

Žijí mezi námi. V 99,9 % jsou stejní jako my. Ta jinakost je dána jen trochu jiným pohledem na svět. Mentálně handicapovaní. Mohou nás ostatní něčím obohatit nebo jsou tady jenom proto, abychom se měli o koho starat. Mají své místo ve farnosti? V pastoraci? A co svátosti...?

Někteří lidé by řekli, že nikoho takového vlastně nepotřebujeme. Jiní lidé však mají zkušenost, že kněz nám pomáhá setkat se s Bohem, a to především skrze svátosti. A nejen to. Je velmi často pomocníkem, rádcem a duchovním vůdcem, který dodává sílu a odvahu k životu podle pravdy.

To se dá lehce ověřit tím, že věřící se pokusí zklidnit a vyslat vůči „dorážejícímu ďáblu“ nějakou pozitivní emoci. Pokud tato pozitivní emoce rychle změní chování představovaného „ďábla“, pak se jedná nejspíše o fantazijní interakci sám se sebou či se svou sebenenávistí převlečenou do podoby ďábla a ne o interakci s reálnou bytostí, kterou bible či teologie označuje za ďábla.

Nejen na stránkách Magazínu ChristNet.eu se v minulých dnech objevila zpráva o pouti mentálně handicapovaných lidí sdružených v hnutí Víra a Světlo do Lurd (Lurdy navštívily o Velikonocích tisíce duševně postižených osob). Patřím do tohoto společenství už mnoho let, ale přiznám se, že jsem na první pohled skoro nepoznal, o kom je vlastně řeč.