I my se chceme připojit ke Svatému otci kajícím přiznáním a přijetím pokání. Cítíme však, že musíme vyznávat i konkrétní viny křesťanů našeho národa, který je dnes považován za nejbezbožnější v Evropě, a přece byl kdysi téměř celý katolický. Byla to vina našich katolických bratří a sester, kteří byli nesvorní a dovedli mezi sebou válčit a zabíjet se pro majetky a moc.

Za povšimnutí stojí nejen text a jazyk inzerátů, ale jistě i značky, kterými jsou většinou inzeráty zakončeny. Kromě obligátních: "Společný život", "Ve dvou se to lépe táhne" a "Mít pro koho žít", zde nalezneme i značky křesťanského charakteru: "Víra, láska, naděje", častá jsou však i pouhá faktická doporučení: "Foto vítáno/ vrátím/ potěší", "Jen vážně" či "Spěchá".

Spali jsme zde v dětské nemocnici. Zvláštní pocit. Ležíte na postelích, kde nedávno ležely zmrzačené děti. Člověk si zde nesmí nic připouštět. Věřím tomu, že bych se zbláznil. Toto je pravé město, kde se střetla tradiční ortodoxie s katolicismem a islámem.

Přiznávám, že aprílové žertíky jsou mi blízké. Svým založením jsem v podstatě komediant a vyvádět lidi okolo sebe z míry mi činí potěšení. A obdivuji ty, kteří to dokážou ještě lépe než já. Například můj vzdálený švagr. Tedy manžel nějaké sestřenice z rodiny. Právě v jejich manželství se leckdy přihodí "italské" příhody.

V rozhovoru s Ivanem O. Štampachem jsme se mohli dovědět mnoho nového. Například, že nevystoupil z Katolické církve a co více, že mezi Starokatolickou a Katolickou církví prý není žádný rozdíl. Jak snadno se v rozhovorech vrší různá tvrzení, ale kritický rozum si přesto žádá nazvat věci pravými jmény.