Tak jako moderní doba byla výzvou pro církev, která již od doby osvícenství bojuje o své místo v postupně se sekularizující společnosti, je moderní univerzita s převládajícím novopozitivistickým pojetím vědy výzvou pro teologii, kterou mnozí naši současníci ani za vědu nepovažují. Je proto možné, aby teologie byla v akademickém světě relevantní a znovu uznávaná jako věda, jako součást lidského poznání a uvažování? Jaké k tomu vedou cesty?

Kdykoli se v českém veřejném prostoru objeví téma katolické církve, debata se obvykle rychle rozdělí na zastánce a kritiky. Mezi oběma póly pak stojí témata jako restituce, medializované kauzy nebo hodnotové rozdíly. Rok 2025 přinesl celou řadu událostí, které toto téma znovu otevřely. Když se ale podíváme blíž na data, zjistíme, že rozdělení společnosti není tak ostré, jak se zdá.

Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.

Z některých průzkumů a sociologických dat vyplývá, že během dvou tří generací může z evropských zemí prakticky vymizet křesťanství. S teologem a sociologem Janem Loffeldem hovoříme o jeho knize Když Bůh nikomu nechybí a o tom, co s takto načrtnutou perspektivou můžeme dělat.   

Postava svaté Heleny ukazuje, že ženy v dějinách církve rozhodně nestály jen v pozadí. Nebyla knězem ani teoložkou, a přesto měla vliv, jednala samostatně a podle tradice se vydala hledat Kristův kříž a našla ho. Byla uprostřed dění. Ne náhodou se stává inspirací i pro dnešní věřící.