Na banální otázku, zda byl Ježíš skutečně nejen Bohem, ale i člověkem, dostaneme pravděpodobně v křesťanském prostředí téměř jednomyslnou odpověď, že jistě ano. V eseji se pokusíme ukázat, že toto samozřejmé dogmatické předporozumění je sice správné, ale ve skutečnosti s sebou v katolickém prostředí nese mnohé obtíže. 

Pandemie Covidu-19 je bezpochyby nejvážnější krizí od dob druhé světové války. Ti, které osudově zasáhla válka a následná komunistická totalita, v níž prožili celý nebo téměř celý svůj život, vědí o bolesti, utrpení a tragédiích své, a mohou tak srovnávat. Zlo, které si na ně lidskýma rukama sáhlo, bylo hmatatelné a mělo svou tvář.

Druhý vatikánský koncil oživil některá potlačená a zapomenutá charismata. K těm patří panenské zasvěcení, které se udílelo jen v klášteře. Od roku 1970 mohou toto zasvěcení přijmout i ženy žijící ve světě. Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu, jsou v katolické církvi slaveny i jako den díkůvzdání za povolání k zasvěcenému životu, proto si můžeme připomenout, jaká je historie panenského stavu v cirkvi.

Kritická racionalita je pro růst víry zásadním faktorem (jakkoli se neinformovaná část populace pokouší sugerovat opak) a spojení s úctou k životu, díky níž se teprve člověk stává obrazem Stvořitele, je pro růst ve víře odrazovým můstkem. Pokusím se to ilustrovat na těchto příkladech.

V síle sociálních sítí je nová kniha františkánského řeholníka a kněze Richarda Rohra Univerzální Kristus doporučována ani ne tak jako kniha roku, jako spíš kniha desetiletí či staletí.