Pokud trochu sledujete problematiku odškodnění politických vězňů komunismu, všimli jste si možná v některém z diskusních pořadů České televize advokáta Lubomíra Müllera. Je považován za jednoho z nejrespektovanějších advokátů v tomto segmentu trestních kauz.

Ve všech jarních společenských, kulturních a sportovních akcích to nemají Velikonoce, jež mají ještě něco společného s Kristovým vykupitelským příběhem, snadné. Konkurence z oblasti modernizovaných východních směrů a well-being nespí na vavřínech a nabízí svůj příběh a svoje know-how moderními metodami a zvláště na sociálních platformách.

Je to vlastně zvláštní druh jistoty. Takové to „pro jistotu ještě jednou a nahlas“, aby nikdo nezapomněl, co už dávno ví. Jako když církev po staletí učí, že svěcení žen není možné, a přesto máme v kanonickém právu pečlivě formulovaný paragraf, který automaticky trestá každého, kdo by to přece jen zkusil. Teď se podobná logika rozléhá z Brna: velikonoční bohoslužby bez kněze nebudou.

Jsem přesvědčený, že stávající zápasy o demokracii a humanitní rozměr občanské společnosti, která se – i kdyby nevědomě – přece ještě nějak odvolává na křesťanské dějiny a na Krista, na čas prohrajeme.

Mluvíme-li v církvi o „klerikalismu zdola“, musíme si přiznat, že velkou měrou ho živíme my ženy. Nejen proto, že tvoříme většinu v živé farnosti, nebo proto, že většina žen v katolické církvi je spokojená a změny nežádá. Klerikalismus často bezděčně podporují i ženy s ambicí vymanit se ze zajetých struktur.