Jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem je z mnoha důvodů velkým překvapením, které asi málokdo předpokládal. Nenadálá volba klade mnoho otázek, například: jak dlouho se vlastně nástupce Dominika Duky hledal a kolik neúspěšných kol tzv. terna předcházelo finálnímu rozhodnutí?

Mnozí z biskupů jsou ve vedení diecézí i přes třicet let, rezignaci musí podle kanonického práva podat až ve věku 75 let. Při vší úctě, dovedete si představit, že by byl tak dlouho ve funkci nějaký prezident nebo ministr? Proč zrovna biskupové musí sloužit tak dlouho? To má původ ve staletích, kdy vládli monarchové, a tedy i církev chápala moc monarchicky. Společnost se od té doby změnila, církev moc ne.

Nejen české jazykové prostředí se rozdělilo v hrubých obrysech na dvě skupiny. Jedna s tím, jak se papež staví k barbarské válce na Ukrajině, souhlasí. Druhá skupina naopak vyjadřuje kolísavou míru kritiky a odporu vůči tomu, jak je František měkký a nejednoznačný v odsouzení válečného zločince Putina. Z toho, co každý den od papeže Františka čtu, vidím a slyším, jsem přesvědčený, že ví, co je to válka, jaké má oběti, jak strašná a nespravedlivá umí být a že má své mučedníky. 

Mám poznámky k Putnově Kázání o potopě a klimatické změně, které bylo zveřejněno na Christnetu. Normálně bych asi nejdříve napsal, že je to kázání příliš dlouhé – více než 2200 slov, to je dvojnásobek běžného nedělního evangelického kázání. Vím však, že Martin C. Putna své promluvy dovede udělat neobyčejně poutavé, a tak budu mít jen tři jiné formální připomínky.

Zkouším se na jmenování nového pražského arcibiskupa, jehož osobnost i dílo by měly vyvést místní církev z krize a začít zpracovávat a žít agendu, kterou již řadu let promýšlí papež František, dívat z jiného úhlu. Jde o pohled z druhé strany, z laického prostředí, které nemá na fungování a život církve za bývalou železnou oponou téměř žádný vliv.