Roku 2007 jsem po cestě do Moskvy publikoval v Lidových novinách, tehdy respektovaném deníku, tento svatopostní fejeton. Bez mého vědomí a souhlasu a kontroly, zda něco nebylo v překladu zkresleno, ho někdo někde přeložil do ruštiny a někde na internetu otiskl. Otiskl ho coby ukázku, jak Zápaďané „nemají rádi Rusko“; známá a groteskní to formule, jako kdyby bylo nějakou morální povinností „mít rád Rusko“.

Válka na Ukrajině výrazně ovlivňuje celý náš život. Tedy i prožívání postní doby. Bolest, utrpení, která jsme si v tomto čase často stavěli před oči jako jakousi duchovní terapii, jsou dnes více než reálná.

V záplavě zpráv o ruských útocích na Ukrajinu by neměl zapadnout hlas pravoslavných teologů, kteří odmítají nejen současnou vojenskou agresi, ale především myšlenkový koncept, který stojí v jejím pozadí. Jde o ideologii „Ruského světa“ (Russkij mir), což je zvláštní konglomerát některých pravoslavných důrazů, evropského romantismu a jím inspirovaného ruského nacionalismu.

„To, že se mě po mém nedávném kázání v Karabanovu snaží zobrazit jako extremistu, mi přijde jako něco očekávané. Nejvíce extremistická kniha na světě, v jistém smyslu, je Bible. Ještě extremističtější knihou je Evangelium. Když člověk upřímně mluví o Kristu, dříve nebo později začíná říkat věci, které se nelíbí těm, kdo vládnou tímto světem. Je to jednoduché," říká ruský pravoslavný kněz Ioann Burdin v rozhovoru pro deník Novaja Gazeta.

Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje.