Před mnoha lety můj velmi dobrý přítel a mexický dominikán Oskar strávil celý čtyřicetidenní Půst ve Rwandě v burundském vikariátu svého celosvětového řeholního řádu.

Nebyly to  rozpravy o postavení laiků v moderním světě a v církvi, nebo o rodině a manželství, při kterých by si koncilní otcové vjížděli nevraživě do vlasů. Tím, co přímo na koncilu, v přípravných komisích, v řadě mimokoncilních setkání a na stránkách svobodného tisku v Evropě a Spojených státech vyvolalo vážné otřesy, byla závěrečná formulace pastorální konstituce Gaudium et spes týkající se války, zbrojení a jaderných zbraní.

Historie ruské pravoslavné církve je velmi pestrá. Krásné chvíle se střídaly s periodami selhání a korupce. Samozřejmě nelze vinu svalit na celou církev, když se její vedení dá zkorumpovat a svést na scestí. Naneštěstí se v jejích strukturách po válce začala znovu plíživě šířit nákaza cézaropapismu. Do struktur této církve pronikal vliv KGB.

Vstupujeme do předvelikonoční doby pokání, čtyřicetidenní cesty k liturgické účasti na velikonočním dramatu utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Naše současné dějiny, které se dějí před našima očima v těchto dnech, nás vtahují do dramatu ukřižování nám blízkého národa, utrpení ohromného množství mužů a žen, starců i dětí, kteří zločinnou agresí vražedného režimu přicházejí o životy a zdraví, o své nejbližší i o své domovy.

Kázání by mělo být vždy pro něco, nemělo by jen odsoudit, ale mělo by dodat naději. Spíše by mělo být zaujaté dobrem, ne negací. A pokud snad negací, tak jen jako východiskem k stavění něčeho dobrého. Koneckonců, to je i základní princip výkladu bible.