Potřebujeme naději. Nezabalenou do pouček katechismu ani vyznání víry. Ne dodanou na objednávku. Církev nám k naději poskytuje dostatek zbožných citátů a příkladů svatých, ale málo skutečné opory. Pro mne nejsou až takovou oporou příběhy svatých, ani těch, jejichž beatifikační proces právě běží. Přála bych si nacházet příběhy lidí, které dosud nebyly objeveny.

V poslední době se objevují zprávy o tom, jak církevní představitelé vyjadřují lítost nad skutky sexuálního zneužívání a nad nedostatečným přístupem k obětem. Slibují, že se pokusí dřívější chyby napravit a nabídnout prostředky k pomoci obětem.

Pokaždé, když slyším obligátní slovo biskupa, jak se obrací na mladé muže jako zájemce o kněžství, kladu si otázku, zda jsem já ten nevěřící Tomáš, jemuž se tento formát jeví přežitý a neúčinný, nebo jsme to my všichni, kdo nemá potuchy, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Se setrvačností minulého století se spoléháme na to, že na naše naléhání se otevřou nebesa a sešlou služebníky. 

Dlouho jsem přemýšlel, jaké přirovnání použít k současné situaci v katolické církvi v České republice. Nakonec mě napadlo, že je to vlastně taková obří bárka. Obrovská loď. Pluje po mořích už poměrně dlouho.

Něco málo z vnitrocírkevního dění občas probublá i do širšího prostoru české společnosti. Bohužel to většinou nejsou radostné zprávy. Církev je nejen svatá a věčná, je to také lidská instituce. To samo o sobě přináší problémy. Podobné problémy, které se v nějaké míře vyskytují u všech lidských institucí. I v církvi například fungují mechanismy ochrany vlastní skupiny a její obrany před vnějším světem.