Jedním z důležitých témat, které odkrývá proces synodality, je určitá pastorální záliba v průměrnosti a banalitě, v prostoru, kde nejsou konflikty, pnutí nebo spory, protože nevyhraněnost přechází do určité amorfní spirituality.

Potřebujeme naději. Nezabalenou do pouček katechismu ani vyznání víry. Ne dodanou na objednávku. Církev nám k naději poskytuje dostatek zbožných citátů a příkladů svatých, ale málo skutečné opory. Pro mne nejsou až takovou oporou příběhy svatých, ani těch, jejichž beatifikační proces právě běží. Přála bych si nacházet příběhy lidí, které dosud nebyly objeveny.

V poslední době se objevují zprávy o tom, jak církevní představitelé vyjadřují lítost nad skutky sexuálního zneužívání a nad nedostatečným přístupem k obětem. Slibují, že se pokusí dřívější chyby napravit a nabídnout prostředky k pomoci obětem.

Pokaždé, když slyším obligátní slovo biskupa, jak se obrací na mladé muže jako zájemce o kněžství, kladu si otázku, zda jsem já ten nevěřící Tomáš, jemuž se tento formát jeví přežitý a neúčinný, nebo jsme to my všichni, kdo nemá potuchy, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Se setrvačností minulého století se spoléháme na to, že na naše naléhání se otevřou nebesa a sešlou služebníky.