„Spiritual, not religious“, tedy „duchovně zaměřený, ale nenáboženský“ se zdá být heslem doby, bohužel i pro mnohé dřívější křesťany. Na prvém místě stojí asi deziluze z církevních institucí, ale současně se zdá, že se zachvěly v myslích a srdcích těchto nových duchovních poutníků i jejich dřívější představy Boha samotného.

Dnešním večerem společně vstupujeme do nejnebezpečnějších dnů celého roku. My jsme totiž křesťané a dny, které nám právě začínají, jsou dny, kdy budeme muset chtíc nechtíc přijmout, že jsme tady kvůli kenosis, tedy kvůli sebe-vyprazdňujícímu vydávání se v lásce druhým.

Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“ a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. 

Pokud se v našem pátrání posuneme do století druhého, nevycházíme z úžasu, jak mnoho věcí se změnilo hned po konci doby zachycené v textech Nového zákona. Takové poznání je ale důležité, protože otevírá prostor úvah, zda ony změny, které druhé století přineslo, byly opravdu jen dobré a užitečné.