Václav vždy zůstal životním optimistou. Bral život tak, jak přicházel. V tom viděl velký dar Hospodinův.

Některé náboženské a teologicky orientované knihy mívají tu potíž, že vám už u jména autora, nejpozději však u prvního odstavce, dojde, že přečíst tuhle knihu nebude žádná legrace. K tisícům historicky podmíněných argumentací, které pracují s jasně vymezeným pojmovým polem a jazykem, který už nelze nazvat ani „starobylý“, přidají další.

Hovořit o podzemní církvi v dnešním kontextu může být pokusem více historického exkursu než aktuální sociologické či teologické sondy. A přesto se domnívám, že právě takový pohled je pro pochopení sociálních dynamik v české církvi nesmírně důležitý. Odkrývá totiž některé struktury, ve kterých žijeme, ale možná právě bez pohledu na tři desítky let starém (ne)setkávání je uvidíme jen velice obtížně.

Trvalo mi dlouho, než jsem si jako křesťan a teolog uvědomil, jak obtížné je odpovědět sobě i druhým na to, co to je křesťanství, co to znamená věřit, co obnáší následovat Krista. Vzpomínám na všechny moje blízké, kteří mě předešli do Božího království.

Obnovením církevního školství, a zejména církevních gymnázií, získali po r. 1989 čeští katolíci mimořádně příznivou šanci vychovávat část naší budoucí inteligence v duchu křesťanské víry a kulturní tradice, tedy tak, aby se mladí lidé, kteří těmito gymnázii projdou, stali časem zastánci a šiřiteli křesťanských věroučných i mravních zásad v hospodářském i duchovním životě naší společnosti.