V první části eseje jsme se pokusili nastínit jistou strukturu církve, poněkud uměle dělenou na oficiální a podzemní, jejíž dělení vlastně tvořila aktivita církevních tajemníků udělujících a odebírajících státní souhlas. Nyní se přeneseme k problému, který je vytyčený v názvu eseje – jak k setkání po roce 1989 vlastně došlo a proč se nikdy úplně nepodařilo, respektive proč i nyní po třiceti letech toto nesetkání stále můžeme pozorovat.

Jako by se narodil pro dobu Twitteru a Instagramu. Jeho fejetony v nové knize jsou kratičké, svěží a výmluvné. Jako by téměř devadesátiletý Jan Rybář nestárl, jen zúročoval dlouhý život, do něhož pozval lidi ze sídlišť, z fabrik, lidi od kumštu i ze zadních lavic v kostele s jejich bolestmi a starostmi.  

Zemřel Rabbi Jonathan Sacks. Bylo mu dvaasedmdesát let. Teologů a filozofů sestupujících do takové hloubky a zároveň připravených, ochotných a schopných vstupovat do veřejného dialogu nebylo nikdy mnoho. 

Ve vatikánské zprávě týkající se zdánlivě nepřekonatelného vzestupu někdejšího kardinála Theodora McCarricka se objevila dvě šokující odhalení.

Co mají společného teroristé, vykřikující náboženská hesla, křesťané, podporující Donalda Trumpa, radikálové pro-life skupin, odpůrci papeže Františka, zasílající mu „synovská napomenutí“, bojůvky „na obranu bílého heterosexuálního muže“ nebo pokus Jaroslava Kaczyńského vytvořit v Polsku autoritativní katolický stát?