Milí přátelé, na prosbu několika z vás jsem se rozhodl, že se pokusím čas od času napsat, jak tady žiju. Sedím tedy u počítače v mé klášterní cele v Jeruzalémě a do toho zní zvenku (nejspíš z reproduktorů) jekot muezzina; tedy kdyby jenom jednoho…

Jestliže se legitimním podkladem pro odvolání nemůže stát studentský návrh, tak děkanův dopis takovým podkladem bezpochyby je.

Jedním z klíčových prvků náboženského života napříč vyznáními je požehnání. Není to tak dávno, co si lidé místo pozdravení pokoje říkali „Čest práci!“. Ani doba po roce 1989 obnově duchovního uvědomění příliš nepřála a nepřeje. Požehnání je dnes anachronismus a tak trochu bláznovství. 

Společně hledat cestu a kráčet za Ježíšem. To je velký úkol pro církev, pro farnosti, ale i pro každou rodinu. Je skvělé, že arcibiskup identifikuje „velký úkol“ pro farnosti a rodiny. Sám v žádné farnosti ani rodině více než třicet let nežije, a tak je mu umožněn pohled z odstupu, který ostatní mít nemusí.

Je mým přáním, aby tato smlouva dopadla stejně jako s ní téměř totožná smlouva  z roku 2003, kterou  Poslanecká sněmovna zamítla přesvědčivou většinou 177 hlasů proti 39. Tehdy převážil názor, že pro Českou republiku je smlouva nadbytečná.