6. ledna se stala řeholnice Simona Brambilla prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného a apoštolského života. Můj první pocit z této informace je radostný, papež pokračuje ve svých reformních krocích, dělá maximum toho, co v této chvíli považuje za možné. Jeho snaha o posílení vlivu žen ve vedení církve tím dostává jasné kontury. Zároveň však cítím obavu a soucit: co asi bude prožívat žena v té mužské mocenské společnosti? 

V neděli 29. prosince byl i v pražské arcidiecézi ve svatovítské katedrále zahájen  jubilejní rok. Slavnost otevřel průvod z kostela Všech svatých do katedrály. V jeho čele pochodovali členové orelské stráže s tasenými šavlemi. Tasené šavle v čele liturgického průvodu jsou ale znamením církve, která hledá “království z tohoto světa”, která se hledí zajistit a zaštítit mocenskými prostředky. 

Verš Janova evangelia „Moc stát se Božími dětmi“ může působit nejasně a neurčitě, ostatně celý text je plný hádanek a odpovědí neodpovědí. Přesto věříme, že určitá analýza pojmu dítě na tomto místě Písma umožňuje pochopit evangelijní rozměr synodality a zasadit ho do rámce, který bychom rádi označili jako autentické křesťanství.

Když jsem byl dítě, přišly mi Vánoce jako nejklidnější čas roku. Až mnohem později jsem poznal, jak moc za Vánocemi stojí rodiče a kolik jim dalo námahy, abychom mohli všichni prožít čas, z něhož bychom mohli dlouho čerpat naději a sílu.

Vážený a milý pane prezidente, paní rektorko, paní děkanko, cives academici, vážení přítomní zde, v pražské Akademické farnosti, v kostele Nejsvětějšího Salvátora, i vy, kteří nás sledujete prostřednictvím médií, dovolte mi nejprve oslovit Vás zde mezi námi, kteří jste před rokem nedaleko odsud ztratili své nejbližší a nejdražší.