V čase, keď sa Benedikt, na prekvapenie mnohých, rozhodol zo svojho rímskeho stolca odstúpiť, bol som pozývaný do TA3 ako jeden z komentátorov vatikánskych premien. V okamihu zvolenia nového pápeža som sedel v televíznom štúdiu. Mal som zareagovať. Bol som Františkom úprimne zaskočený: „Vyzerá ako človek, ktorého prezliekli za pápeža.“ 

Někteří z těch, kteří budou číst následující odstavce, budou možná i počítat, zda mají, či nemají na to, aby vstoupili na takovou cestu za církví komuniální. Nabízejí naše danosti i touhy, naše okolí a všechny okolnosti dobré a rozumné důvody se do podnikání s názvem „komuniální církev“ pustit?

„Izolovaný Tibet momentálně zažívá nejtvrdší ideologický nápor Pekingu za dlouhá desetiletí,“ píše v reportáži britský nedělník Sunday Times. Mniši jsou nuceni skládat „vlastenecké“ sliby komunistické straně. 

Jedno z nejdůležitějších Küngových připomenutí a předznamenání, které se váže k tématu umírání a smrti, je pro znalce a čtenáře jeho prací pochopitelné a očekávané. „Můj názor na umírání,“ píše Küng, „může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život...“

Právě v rozvíjejících se městech se znovu vrací problém radikální chudoby, kdy lidé z nějakého důvodu neschopní se o sebe postarat nemají oporu v příbuzenských vazbách či sousedské pospolitosti. Mezi chudé nepochybně patřili lidé, kteří byli závislí na podpoře církve, zbožných bratrstev, venkovských či městských samospráv.