V záplavě zpráv o ruských útocích na Ukrajinu by neměl zapadnout hlas pravoslavných teologů, kteří odmítají nejen současnou vojenskou agresi, ale především myšlenkový koncept, který stojí v jejím pozadí. Jde o ideologii „Ruského světa“ (Russkij mir), což je zvláštní konglomerát některých pravoslavných důrazů, evropského romantismu a jím inspirovaného ruského nacionalismu.

Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje. 

Vstupujeme do předvelikonoční doby pokání, čtyřicetidenní cesty k liturgické účasti na velikonočním dramatu utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Naše současné dějiny, které se dějí před našima očima v těchto dnech, nás vtahují do dramatu ukřižování nám blízkého národa, utrpení ohromného množství mužů a žen, starců i dětí, kteří zločinnou agresí vražedného režimu přicházejí o životy a zdraví, o své nejbližší i o své domovy.

Řada společenství utvořila „synodní kroužky“. Společné diskuse, provázené modlitbou, nesmějí skončit vyplněním dotazníků – už proto, že zaslané otázky a témata se většinou míjejí s životem a problémy křesťanů v našich zemích. Synodální cesta je dlouhodobý úkol, který postupně vyústí buď v příští reformní koncil, nebo v sérii plenárních synod. Jedna oblast, která aktuálně vyžaduje reformu, je praxe pokání. 

Synodální proces v církvi se na první pohled může jevit jako činnost s jasným a ohraničeným průběhem a formulovanými výstupy. Avšak při bližším zamyšlení je zřejmé, že jde o přístup ke spiritualitě a křesťanství jako takovému.