Debata o tom, zda by se v církvi měly zavést konkrétní lhůty pro vykonávání církevních úřadů, které vzbudil článek Martina Vaňáče, ukazuje některá nepochopení, která se objevují u jistého typu věřících. Nejde přitom jen o vztah k církevním úřadům, ale o zdravý postoj k autoritám jako takový.

Loňský mimořádný synod o rodině, ten letošní nastávající, nejnovější sociální encyklika a vlastně i celý dosavadní Františkův pontifikát odkrývají uvnitř církve vícero zásadních rozporů. Ty se sice projevovaly již dříve, až několik nedávných let však zcela obnažuje jejich závažnost.

V neděli 12. července skončila Katolická charismatická konference, v pořadí celkem dvacátá šestá, v moravské metropoli už devátá. Letos se sešlo přes pět tisíc účastníků (nepočítají se jednodenní vstupy) a dětí bylo dvanáct set.

Podle komunistické europoslankyně Kateřiny Konečné prý: „Dnes už nepotkáme neohrožené rytíře vedené křesťanskou elitou bojující za ochranu slabých.“ Paní europoslankyně dále píše: „Křesťanská elita se zdá být nahrazena tvrdým kapitalismem a Bible sbírkou zákonů o církevní restituci.“ Rád bych svoji kolegyni vyvedl z omylu a měl bych pro ni zároveň jednu dobrou zprávu: Křesťanské církve ve světě i v Česku totiž uprchlíkům opravdu pomáhají.

Osmidenní cesta 78 letého papeže byla intenzivní a došlo v ní na všechna klíčová témata Františkova pontifikátu. Zkritizoval těžbu ropy v ekvádorské Amazonii, navštívil násilnou a strašlivě přelidněnou věznici Palmasola v Bolívii, setkal se se zástupci skupin místního obyvatelstva a také s lidskoprávními aktivisty. V Paraguayi vstoupil i do jednoho z nejbídnějších slumů. Celou návštěvou se však táhlo jako červená linka jedno zastřešující téma: kolonialismus.