Smrt je nevyhnutelnou součástí lidského života, o které většina lidí nechce mluvit. Někdy o ní mluvíme povrchně, cynicky, bez naděje. Jiní se jí cítí nedotknutelní – jako by se jich netýkala, nebo ji vnímají jako vzdálenou budoucnost kdesi v nekonečnu.

V posledních letech jsme byli často konfrontováni se smrtí, nejdřív v souvislosti s covidem, nyní s válkou na Ukrajině. Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat. Tím spíše, když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost a přirozenou součást života. Existují přece mnohem tragičtější ztráty jako smrt dítěte, mladého člověka, životního partnera, živitele rodiny. 

Pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace. Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny.

Druhý vatikánský koncil oživil některá potlačená a zapomenutá charismata. K těm patří panenské zasvěcení, které se udílelo jen v klášteře. Od roku 1970 mohou toto zasvěcení přijmout i ženy žijící ve světě. Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu, jsou v katolické církvi slaveny i jako den díkůvzdání za povolání k zasvěcenému životu, proto si můžeme připomenout, jaká je historie panenského stavu v cirkvi.

O pozitivním vlivu pohybových aktivit na psychiku a zdraví, zvláště v době koronavirové epidemie, jistě nikdo nepochybuje. Existuje nějaká souvislost mezi sportem a spiritualitou? Může sport zprostředkovat duchovní zkušenost?  Odpověď na tyto otázky hledá kniha Vojtěcha Svobody Sport jako teologická výzva, kterou lze považovat za uvedení teologie sportu do českého prostředí.