Často se setkávám s věřícími rodiči a prarodiči, jejichž dospívající děti nebo vnoučata ztrácejí zájem o náboženskou praxi: „Proč mám chodit do kostela, když mně to nic nedává? Když farář káže nezáživně nebo říká věci, se kterými nemůžu souhlasit? Když se tam nesetkávám se svými vrstevníky?“

Když dnes mluvíme o AI, často se ocitáme mezi dvěma póly: mezi fascinací a obavou, mezi příslibem a nejistotou. Zdá se, že technologický vývoj nás znovu nutí klást si otázky, které jsou staré jako lidstvo samo – otázky po člověku, po svobodě, po moudrosti a když je člověk věřícím křesťanem a nadto pracuje jako teolog, samozřejmě také po Bohu.

Na pozadí úvah o svatém Carlu Acutisovi a mariánských zjeveních a zázracích, které paradoxně vyvolávají mezi lidmi rozpory, než aby je smiřovaly, si říkám, že to, co jako křesťané 21. století dost potřebujeme, je obraz a příklad svatosti docela obyčejného člověka.

My křesťané jsme sůl, nikoliv umělé sladidlo. Slaďoučkých řečiček a pocukrování reality levnými frázemi už zaznívalo za staletí z kazatelen už dost, a bylo to stejně škodlivé zkreslování evangelia jako strašení peklem a rozhněvaným trestajícím bohem.

Sexuální zneužívání – jako forma sexuálního násilí založená na nerovnováze moci a důvěry – nezasahuje pouze jednotlivce, tedy oběť, ale velmi často také otřásá celým společenstvím: jeho představou o dobru, autoritě, bezpečí i víře samotné. Reakce blízkého i širšího okolí bývá komplikovaná a bolestná.