Jsme na sobě „nezávislí", tedy snažíme se jít po cestě, kterou každému zvlášť vyměřuje Bůh, s tím, že v koutku srdce chceme jeden druhého překvapit svými „úspěchy". Podporujeme se nejvíc věrností zvolené službě, takže při náhodném setkání s lidmi okruhu toho či onoho bratra se násobí radost z jednotného přístupu k životu. Důvěra lidí v jednoho padá i na další. Podporujeme se tím, že máme jeden v druhém jistotu o touze po Božím království.

Tak závažné téma nelze odbýt jen údaji ze statistiky, kdo a kdy nejčastěji páchá sebevraždu, uvedením několika technik provedení a závěrečným konstatováním, že život je posvátný. To si jistě uvědomuje každý zdravý a vyrovnaný člověk, nebo to aspoň podvědomě tuší, včetně nevěřících. O dobrovolném odchodu ze světa jistě nepřemýšlí někdo, kdo se cítí subjektivně dobře, má uspokojivé mezilidské vztahy a řeší jen každodenní drobné starosti.

Postní doba obvykle začíná čtením o Ježíši, který vstupuje na poušť, aby v síle Božího slova odolal pokušení egoistického zabezpečení jen sebe sama, sebestředné snahy hrát vždy hlavní roli a konečně mocí ovládat druhé a celý svět. Ježíš odmítl našeptávání dávného pokušitele a náhle k němu přistoupili andělé a obsluhovali ho. V postní době by tedy každý z nás měl po vzoru Ježíše vstoupit na poušť, aby odmítl tři zmíněné negativní hnutí nitra člověka.

„Karty jsou ďáblova modlitební knížka,“ vyjádřil se jednou Martin Luther. A tak, když jsem před několika lety zahlédl pozvánku na karetní turnaj evangelické mládeže z pražského Spořilova „Vítězný ÚNOr“, pocítil jsem poněkud rozpaky.

Křesťanské církve chystají v Praze Noc otevřených kostelů.  Kostely různých církví v okolí Staroměstského náměstí v Praze otevřou v pondělí 22.1. své brány všem, kteří si budou chtít poslechnout hudbu různorodých žánrů, zajít na přednášku nebo v refektáři dominikánského kláštera ochutnat bulharské a rumunské speciality. Tentýž den v Praze představitelé církví podepíší mezinárodní dokument Charta Oecumenica.