Na jednu stranu se pomlka od poslední salvátorské umělecké intervence – tři roky – zdá malá. Na druhou stranu je docela velká, ba podstatná. A o tom bych vám rád řekl pár slov.

Vydání knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 vyvolalo obnovený zájem o životní osudy kněze královéhradecké diecéze úzce spojeného s Vysočinou P. Josefa Toufara (1902–1950). Díky ní  se ukázala jeho lidská a kněžská osobnost, která dosud stála ve stínu událostí závěru jeho života, kdy byl v důsledku mimořádných úkazů v kostele v Číhošti odvlečen komunistickou státní bezpečností a následkem čtyř týdnů výslechů v podzemí valdické kartouzy umírá ve svých 47 letech v sanatoriu v Praze při marném pokusu lékařů zachránit jeho život pro připravovaný politický monstrproces. 

Problém ruské propagandy, dezinformací, fake news je něco, co mi ničí poslední roky. Když jsem začínala jako válečná zpravodajka v Čečensku, 80 % času jsem věnovala získávání informací a 20 % jejich ověřování. Od 24. února je to přesně naopak.

Sledoval jsem právě skončenou cestu papeže Františka do Konga a Jižního Súdánu pod drobnohledem. První jeho cesta na africký kontinent se uskutečnila v r. 2015 (jen v tom samém roce František navštívil 9 zemí planety). Tehdy papež navštívil Keňu, Ugandu a Středoafrickou republiku.

Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.