Ještě před Benediktovým pohřbem zaznívaly hlasité požadavky Benediktova brzkého svatořečení (“Santo subito”), čímž by se opakovalo to, co nastalo po smrti Jana Pavla II. a skončilo jeho svatořečením spolu s Janem XXIII. v dubnu 2014. Bylo by to déjà vu. Pohled na širší historický kontext nám pomůže význam tohoto tématu pochopit.

Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

V rozhovoru pro speciální číslo Revue Théologique des Bernardins (listopad 2016) věnované současné české teologii se nás, fr. Filipa a mě, naše tazatelka ptala, jakým způsobem a především jakou teologii děláme.

Patřím do generace, kterou hodně ovlivnil jeho proslulý Úvod do křesťanství. Přečetl jsem mnoho jeho prací nejen teologických, ale i k evropské identitě a hodnotám, byl mi blízký jeho důraz na nezastupitelný přínos západní civilizace, křesťanství a katolické církve k rozvoji lidstva.

Pokud se v našem pátrání posuneme do století druhého, nevycházíme z úžasu, jak mnoho věcí se změnilo hned po konci doby zachycené v textech Nového zákona. Takové poznání je ale důležité, protože otevírá prostor úvah, zda ony změny, které druhé století přineslo, byly opravdu jen dobré a užitečné.